Cukr patří mezi nejkontroverznější složky lidské stravy. Zatímco část odborníků považuje jeho umírněnou konzumaci za relativně bezpečnou, jiní jej označují za látku s výrazně negativním dopadem na zdraví. Faktem zůstává, že většina lidí konzumuje cukr nebo různé druhy sladidel prakticky každý den – často automaticky a bez hlubšího zamyšlení. Výrobci potravin proto stále častěji nahrazují klasický cukr alternativními sladidly. Otázkou však zůstává, zda jsou tyto náhrady pro lidský organismus skutečně vhodné.
Slazení bylo známo už ve starověku. V Číně a Polynésii se pěstovala cukrová třtina, jejíž sladká stébla byla oblíbená jako přírodní „žvýkačka“. Ke zpracování třtiny do podoby cukru pravděpodobně došlo poprvé v Indii. Odtud se cukr postupně rozšířil nejprve na východ a později i do Evropy.
Evropské země se s cukrem seznámily až ve středověku. Do té doby se sladilo především ovocem nebo medem. Až do 19. století byl cukr považován za luxusní zboží. S rozvojem cukrovarnického průmyslu se však postupně stal běžnou součástí jídelníčku.
Dnes už víme, že nadměrná konzumace rafinovaného cukru může souviset s obezitou, odvápňováním kostí, vznikem alergií, přemnožením kvasinek v organismu, zánětlivými procesy i zažívacími potížemi. Není proto divu, že stále častěji saháme po alternativních sladidlech.
Ne všechna umělá sladidla lze označit za žádoucí. Některá obsahují chemické látky, které mohou představovat zdravotní riziko. Orientace v nabídce sladidel proto není jednoduchá. Níže se podíváme na nejčastěji používané typy.
Aspartam patří mezi nejznámější umělá sladidla. Je přibližně 200× sladší než sacharóza a jeho výhodou je minimální pachuť. Chemicky se skládá z fenylalaninu, kyseliny aspartamové a metanolu.
Odborníci však dlouhodobě upozorňují na jeho problematičnost. V organismu se může chovat jako neurotoxin. Zároveň není vhodným sladidlem při hubnutí, protože zvyšuje chuť na sacharidy a podporuje jejich další konzumaci.
Sukralóza vzniká zpracováním sacharózy a jde o její chlorovaný derivát. Přestože je sladší než cukr, neobsahuje kalorie. Obsahuje však chlór a byla objevena náhodou při vývoji insekticidní sloučeniny – původně nebyla určena ke konzumaci.
Někteří odborníci upozorňují, že sukralóza může souviset se vznikem cukrovky, zvyšovat riziko syndromu dráždivého tračníku a Crohnovy choroby. Podporuje chuť na sacharidy a u citlivých jedinců se mohou objevit i alergické reakce.
Acesulfam draselný patří mezi trojici nejčastěji používaných umělých sladidel. Je až 200× sladší než cukr a neobsahuje kalorie. Přesto může podporovat chuť na sladké a být spojován s různými zdravotními obtížemi.
V organismu může acesulfam K podporovat vznik inzulinové rezistence, a tím zvyšovat riziko cukrovky II. typu. Dále je spojován s podporou zánětlivých procesů a neurodegenerativních onemocnění.
Stévie se v posledních letech těší značné popularitě. Používá se ve sladkostech, nápojích i žvýkačkách. V této podobě jde o sladidlo izolované z rostliny stévie, chemicky řazené mezi glykosidy. Je sladší než sacharóza.
Stévii znali už jihoameričtí Indiáni, kteří ji využívali ke žvýkání. Má dezinfekční účinky v dutině ústní a přispívá k prevenci zubního kazu. Jako přírodní sladidlo si získala oblibu v 70. letech zejména v Japonsku a jihovýchodní Asii.
Stévie obsahuje řadu cenných látek a vykazuje pozitivní účinky na lidský organismus.
Xylitol je poměrně oblíbené sladidlo, které patří mezi cukerné alkoholy a řadí se mezi přírodně identická sladidla. Přirozeně se vyskytuje v ovoci, zelenině i houbách. Jeho sladivost je srovnatelná s klasickým cukrem.
Díky schopnosti udržovat vlhkost se často používá při výrobě cukrovinek, žvýkaček a pastilek. Xylitol je považován za druh vlákniny, a proto může přispívat k lepšímu trávení. Při nadměrné konzumaci se však může objevit průjem.
Může mírně zvyšovat hladinu glukózy v krvi, jiné nežádoucí účinky u lidí však běžně nemá. Odlišná situace nastává u zvířat – u nich může vyvolat prudkou inzulinovou reakci a následný nebezpečný pokles hladiny krevní glukózy.
Zdroj textu: ZITTLAU, Jörg: Jak se léčit vhodnou stravou, Computer Press, 2006, Brno.
Monika Poledníková
